Jak jsem se dostal k lehokolu.    Fotodokumentace: www.papji.wbs.cz

 

Před léty jsem četl v časopisu Cykloturistika o lehokole, ale tenkrát mě tento článek neoslovil a pojem lehokolo mi nic neříkal.

V únoru  2006 jsem při brouzdání po netu narazil na stránky:  www.Lehokolo.com. Stránky Ládi Bláhy mě zaujaly natolik, že jsem začal pátrat po lehokolech dál a objevil jsem další  stránky o lehokole: www.lehociped.cz, kde jsem se dočetl o historii lehokol u nás a ve světě. Zde jsem rovněž nalezl další odkazy na lehokola a hlavně na firmu AZUB, která u nás lehokola vyrábí a prodává.

Postupem času jsem zjistil, že nic není tak jednoduché , jak vypadá. Velice se mi líbil Max od Azubu, tzv.krátké kolo ( SWB) short wheelbase , jenže dát necelých třicet tisíc za něco, na čem jsem v životě nejel se mi prostě zdálo příliš. Nezbylo, než si podobné lehokolo postavit. Mým vzorem byl Azub Max www.azub.cz/CZ/lezate-kolo-lehokolo-azub-max/

 

Nastalo období příprav, kdy jsem přemýšlel co a jak udělat, aby to nestálo moc peněz ( pořád jsem nevěděl, zda můj výtvor neskončí ve šrotu ) a zároveň se na tom dalo jezdit. A pak následovalo období pokusů a omylů. Pochopitelně, že jsem si myslel, že jsem na nic nezapomněl. Chyba, musel jsem znovu předělat zadní vidlici, sklon přední vidlice ( závlek ) a několikrát upravit rám. Díly jako kola, přední vidlice, přehazovačka přesmyk atd. jsem použil z ojetého horáku. Jen přední kolo bylo ze začátku skládačkové. Možná kdybych si vše nakreslil v měřítku, chyb bych udělal méně. Bohužel náčrt nestačil. Jsem sice tvrdohlavý, ale i vytrvalý,takže jsem se nevzdal a s výsledkem své práce jsem byl nakonec spokojen. Že je to jen dočasně, jsem zjistil po tom, co jsem si trochu na lehokolo zvykl. Původně jsem chtěl spodní řízení, ale měl jsem problém s převodem mezi řidítky a vidlicí . A navíc jsem se dočetl doporučení, že do města je výhodnější mít řízení horní. Vzhledem k tomu, že na leháči jezdím hlavně do práce, mi horní řízení maximálně vyhovovalo.

 

Pak se lehokolo začalo postupně měnit.

První na řadu přišla výměna předního kola z 20“ na 26“, což nebyl až takový problém, jelikož přední vidlice byla na 26“ a na ní byl přišroubován držák brzdy pro 20“ kolo.

Následovala zadní vidlice včetně odpružení. Kdy pevná ocelová pružina byla nahrazená gumovou, čep otáčení byl uložen v bronzových pouzdrech a vidlice dostala nový tvar.

Pak jsem pokračoval tím, že jsem odlehčil rám, a to odvrtáním asi 150 děr a odřezáním nepotřebných částí.

Rovněž sedadlo zaznamenalo několik změn až jsem docílil pomocí překližky     ( žebra sedadla ) tvar, jenž mi vyhovoval. Pak ještě došlo na polstrování, kdy konečná fáze byla ta, že polstrování bylo po malých úpravách letní, nebo zimní.

 

Tak, teď už je to snad je hotové.

A opravdu bylo, jenže se mi zalíbilo dlouhé kolo ( LWB ) long wheelbase.

 

A vše začlo nanovo. Tedy rozdíl v tom byl, jelikož zkušenosti získané při první stavbě jsem využil.

 

A tak jsem začal stavět nové lehokolo. Jasné bylo to, že přední kolo bude určitě 20“ a rám pokud možno co nejlehčí.

Materiál byl dán, jäkl  30x30x1,5. Jelikož jsem nevěděl jak daleko za předním kolem budu potřebovat umístit střed, rozhodl jsem se udělat ho posuvný po rámu. Stejně jsem byl rozhodnut i u sedadla. Jelikož zadní vidlice byla původně pro 28“ kolo, nechal jsem tedy zadní kolo 28“.

 

Rám byl svařen vcelku rychle. Nezbylo, než ho osadit komponenty a vyzkoušet.

Sedadlo jsem prozatím použil staré z swb-ečka, chtělo jen malou úpravu. Řidítka jsem tentokrát použil spodní a všem stavitelům doporučuji navařit sloupek přední vidlice na rám pro montáž řidítek. Pak už bude záležet na každém individuálně, jaké řízení zvolí. V únoru 2008 jsem na LWB najel asi 40 km a bylo rozhodnuto. Jiné než dlouhé lehokokolo nechci, alespoň prozatím.

Postupně jsem změnil v podstatě celé lehokolo do konečné podoby: http://www.papji.wbs.cz/Konecna_podoba_lwb.html

Střed je součástí rámu, částečně jsou posuvná dolní řidítka, posuvné sedadlo a sklopné opěradlo. Prozatím jsem velice spokojen a nemíním na lehokole nic měnit.

 

 

 

Mé zkušenosti s lehokolem:

 Většina „povalečů“ tvrdí, že jízda na lehokole je jako válet se v křesle před televizí, akorát při tom musíš šlapat do pedálů. V podstatě je to pravda, neb každý z nás má celé lehokolo přizpůsobené tak, aby bylo pro něj co nejpohodlnější.

Každý začátek je těžký a toto platí i o lehokole. Jsou lidé, kteří nasednou  

( lehnou si ) a jedou. Oproti tomu jsou jiní, kterým to trvá poněkud děle.

Má první zkušenost byla taková, že jsem ujel na lehokole asi 6 km a uvažoval jsem o tom, jak na tom může někdo ujet klidně 100 km a ještě se kasat, že to nebylo nic moc. Mě po těch pár km tak šíleně bolely nohy, že jsem myslel že na lehokolo už nesednu. Jenže další den ráno bylo třeba jet do práce a nohy nebolely, tak jsem to risknul. Odpoledne to bylo podstatně lepší než první den a bylo vlastně rozhodnuto. Svaly, které jsem dosud téměř nepotřeboval se začaly procvičovat a zvykat si na pohyb. Jakmile jsem si trochu zvykl, udělal jsem si vyjížďku, necelých 40 km. Z počátku vše probíhalo suprově, jen jsem si pořád nemohl zvyknout na ty čumily kolem. To bylo pořád „Jé, co to jé“, „ty vole, to je bomba“, „ no, ještě si k tomu lehni“, atd.. Jenže časem jsem si zvykl a i ty čumily si začal vychutnávat. Horší to bylo posledních 5 km, kdy přece jen svaly ještě nebyly připraveny na takovou zátěž a dostával jsem do nohou  křeče. No, malá procházka neuškodí, tak jsem sesedl a tlačíc leháč pokračoval k domovu. Jaké to bylo pro mě překvapení, že nohy při chůzi nebolí. Sakra, když nebolí při chůzi, tak to bych to mohl zkusit dojet. Nasedl jsem a opravdu dojel. Získal jsem další cennou zkušenost, že pokud během cesty začnou bolet nohy, je dobré je nechat chvilku odpočinout a nějakou dobu jít pěšky. Doma jsem si pak musel přiznat, že ti povaleči mají pravdu, neb opravdu jsem nepociťoval žádnou bolest rukou, týlu a zadku, jako na obyčejném kole.